Dea Tacita, bohyně klidu a ticha, prosincový rituál

23. prosince slavili v Římě svátek bohyně Dea Tacita, strážkyně tajemství a „tiché bohyně“. Byla spjata s posvátnými tajnými mystérii života a smrti. Deu Tacitu považovali za matku Lárů, ochranných rodinných bůžků, které převzali Římané od Etrusků. Zqjimavé na tom je, že "naše" vánoční svátky jsou rovněž orientované spíš na rodinu, než na širší "pospolitost". Mlčenlivost Larundy, jak ji též zvali, vycházela s dávného přesvědčení, že mlčení je ctnostní žen, také však z její funkce strážkyně tajemství mrtvých, která neměla být odhalena živým. V současnosti je doba před Vánoci, resp. by měla být (na vlastní tradice jsme již zapomněli stejně, jako na ty dávnější) časem rozjímaní, půstu a vlastně tím pádem i "vnitřního ticha".

 

Rituál jejího svátku ticha neprobíhal pouze v jejích chrámech, prováděl se rovněž v každém domově, a to výlučně ženami. Za tři špetky kadidla umístily ve vyhloubené dírce pod vchodovými dveřmi a zapálily. V obydlí rozvěšely 7 kouzelných předmětů. K nimž patřily i fazole, o nichž se věřilo, že klíčí hluboce v zemi, až v říši mrtvých předků. Ženy se ovili lankem nebo stuhou ozdobenou něčím třpytivým. Muselo jich být u rituálu přítomno minimálně sedm, jelikož se za domácí paní muselo u bohyně mlčky, zavřenými ústy, přimluvit sedm „kladných hlasů“.

 

Ženy upekly malé rybky, jimž předtím zašily ústa, posypaly je kořením a podlily vínem. Rybky, dokonalý symbol mlčenlivosti, v tichu snědly, víno obětovaly bohyni.

 

V jiné verzi rituálu si dívky a ženy vložily do úst vychladlé roztavené olovo anebo sedm fazolí. Z malých ryb upekly pouze hlavy se sešitými ústy. Víno, kterým byly zality, vypily přítomné dívky, panny. Tento rituál odvracel pomluvy a nepřátele.

 

Judita Katona Peschlová