KTERÁ STAROSLOVANSKÁ BOHYNĚ VLÁDLA ZIMĚ A TAKÉ ZIMNÍMU SLUNOVRATU (ČILI DNES I VÁNOCŮM)
VLÁDLA ZIMĚ U SLOVANŮ MELUZÍNA? NEBO JINÁ BOHYNĚ?
Nuže, pokud by se Slované objevili na našem území po roce 1393, kdy se zmínka o víle (nikoli bohyni) Meluzíně objevila úplně poprvé, tak snad. Ačkoli ani v této zmínce nejde vůbec o zimu a její slovanskou bohyni, nýbrž o mýtickou zakladatelku rodu francouzských králů a Lucemburků. Jak se však její jméno mohlo vyskytnout i u nás? Spis Jana z Arrasu dohotovený právě v roce 1393 byl pod názvem „Historie o Meluzíně“ napsán na přímou objednávku vévody Jana z Berry, vévodkyně Marie z Baru a jejich bratrance, moravského markraběte Jošta Lucemburského! Od těch dob se Meluzína vyskytuje v mnoha pověstech, tajuplných příbězích i v heraldice. Její obrazy a plastiky najdete i v ulicích Prahy… Anebo v kostele de Saint-Sulpice v Paříži, o němž se zmiňuje v jednom ze svých románů Dan Brown a který byl stavěn v 17. a 18. stol…
V příběhu objednaném výše zmíněnými osobami jde o kompilaci nejrůznějších evropských pověstí, které vzdělanému autorovi byly dobře známy. Motivací objednávky byl propagační záměr. Příběh o mýtické zakladatelce (mnohem mladší například jako legenda o zakladatelce rodu Přemyslovců Libuši) měl doložit, že rody Lusignanů, Valois a Lucemburků mají společný nadpřirozený původ, a proto by měly stanout v čele veškerého křesťanstva. Proč? Šlo kromě jiného o právo uspořádat novou křížovou výpravu pod vedením právě francouzského krále. Objednaný spis měl tuto ideu podpořit. Křížová výprava se skutečně zrealizovala, nikoli však pod vedením tehdejšího churavého francouzského krále Karla VI., nýbrž syna Karla IV., Zikmunda Lucemburského.
Meluzína byla dcerou víly Présine, která byla zase sestrou Morgany. Ano „té“ Morgany. Sestry krále Artuše. Meluzína dokonce strávila se svými dvěma sestrami nějakou dobu i v bájném Avalonu, ať už se nalézá či nalézal kdekoli. Meluzínin příběh je ve své podstatě obdobou příběhu její rovněž mýtické matky. Jelikož její milovaný choť Raymondin porušil svůj slib, proměnila se v bytost s dračím chvostem a směla navštěvovat na hradě Lusignan v západní Francii, k němuž se objednaná legenda váže, pouze své nejmladší syny. Měla jich dohromady deset. Z většiny z nich se stali králové, jeden z těch mladších, Renaud, měl být králem Čech (ne, nemáte špatnou paměť, ve skutečnosti se s českým králem tohoto jména nikde jinde nesetkáte, jde přece o sepsanou legendu, po které nejsou žádné stopy ani v původní ústní tradici). Z jejích potomků měl povstat slavný křižácký rod Lusignanů, především však, jak jsem již uvedla, rody Valois a Lucemburkové.
Meluzínin příběh měl další záměr. Zabezpečit, aby se Francie nikdy nevzdala Lusignanu, oblíbeného hradu jednoho ze zadavatelů objednávky její legendy, vévody z Berry. Nalézal se totiž na území, které bylo v průběhu stoleté války ohroženo Angličany. Jméno Meluzína prý vzniklo z „mére de Lusignan“ nebo „mére de Lusigne“ tj. „matka Lusignanu“.
A co to Meluzínino kvílení do komína? Tak to je upadlou zlidovělou verzí něčeho, co se zimou rovněž nemá nicovatého nic společného. Po nešťastné události, kdy byla manželem překvapena u sobotní koupele a tím byla již navždy a definitivně prokleta, se stala ochránkyní svých potomků až do té míry, že jim vždy tři dny před úmrtím oznamovala jejich skon. První, komu tuto službu udělala, byl její manžel. Pokud se vám něco obdobného službou nezdá, vězte, že ve středověku umřít nepřipraven byla ošemetná záležitost, z níž měli všichni obavy. Vědět tedy alespoň pár dní dřív, že někdo umře, bylo požehnáním, nikoli něčím negativním.
Staroslovanskou bohyní zima byla dcera Lady a Svaroga Mara, Morana, Morzana, Marena, která se pak později měnila ve Zlatou Moranu. Kdysi dávno se žádná Morana neupalovala o jarní rovnodennosti. Zvyk pálit figuru je mnohem starší, znamenal však upalování zimy jako takové, loučením se se zimními měsíci a navíc byl symbolem vzrůstající síly ohně, čili slunce.
Morana je sama o sobě jednou z trojných bohyní. Na podzim, kdy probírá vládu nad staroslovanským světem Jav (náš pozemský svět), je mladou dívkou s nádhernými černými vlasy. O zimním slunovratu se mění na krásnou ženu v bílém, nikoli nepodobnou Zimní královně z pohádek. V předjaří se proměňuje v stařenu a jako stařena se buďto vrací do svého hájemství v slovanském podsvětí zvaném Nav, anebo se transformuje na již vzpomenutou Zlatou Maru se stejným srpem jako zimní Morana. V zimě jím bere životy těm, kdo již mají odejít, v létě přináší úrodu. Tato její verze však nebyla rozšířena u všech Slovanů, většinou byla považována pouze za bohyni zimy a zimního slunovratu, je tedy taktéž slovanskou paní dnešních Vánoc.
Jako všechny bytosti a bohové slovanského panteonu má svůj vlastní obereg, ochranný a symbolický znak, který můžete vidět zde:
O slovanských bohyních různých ročních sezon, o jejich funkcích, oberezích se dozvíte rovněž v rámci výcviku kněžek, který bude vypsán na letní nebo podzimní termín, též však na unikátním kurzu:
www.angelcity.cz/products/fontana-mladi-pro-zeny-staroslovanska-sestava-mystickych-pozic/
www.angelcity.cz/products/fontana-mladi-pro-zeny-staroslovanska-sestava-mystickych-pozic/