PRVNÍ MÁJ (BELTAINE): JARNÍ NEBO LETNÍ SVÁTEK OHŇŮ?

PRVNÍ MÁJ (BELTAINE): JARNÍ NEBO LETNÍ SVÁTEK OHŇŮ?

Kdysi se všechny svátky a obřady našich předků odehrávali pod širým nebem, dokonce i ty zimní. Lidé byli tehdy neporovnatelně víc v kontaktu s přírodou, nežli dnes. Nejinak tomu bylo o svátku zvaném „Letní píseň“, kdy vegetační cyklus vstupoval do fáze „pučení“ a zahalování se stromů do svěží, nové zeleně. Květy hýřili roztodivnými barvami; čerstvě opeření ptáci opouštěli svá hnízda a hledali nová teritoria; lidé se mohli odevzdávat teplým slunečním paprskům, kratochvíli, dobrodružstvím, lásce a pohodovým dnům. Ano, řeč je o dávném svátku prvního máje, neboli v keltském ponětí Beltaine!      

Blahodárný nebo naopak ničivý oheň

U některých etnik byl poslední den dubna a první den května zasvěcen jaru, u jiných zase začátku léta, což svědčí o jakési jarně – letní obřadnosti. U takřka všech evropských kultur se však slavil především jako svátek ohňů, ten ale s upalováním čarodějnic, který se u nás rozmohl vlivem křesťanských dogmat a inkvizice, neměl zhola nic společného. Tento zvyk není v mnoha evropských zemích vůbec znám, ačkoli jde často o krajiny, kde inkvizice upalovala moudré ženy, bylinkářky, vědmy, zaříkávačky nemocí a porodní babice mnohem masivněji, než u nás. Je však pravdou, že se tzv. čistými májovými ohni, rozdělanými třením několika kousků posvátného dřeva, zaháněli nepřejícní a nepřátelští duchové. V době dávných předků by však nikoho nenapadlo upalovat ani živou, ani symbolickou „čarodějku dobrodějku“, která byla svou přítomností a pomocí kmenu určitě přínosem, nikoli smyšlenou hrozbou. Akorát se jí neříkalo čarodějka, nýbrž šamanka, kořenářka, druidka, kněžka apod. Každoročním upalováním se posiluje negativní dopad a energie neblahých autodafé, inkvizičních rozsudků s jejich současným nelidským způsobem vykonání. Předpokládá se, že za celou tu dlouhou dobu existence inkvizice (tedy, ona existuje dodnes), či spíš jejího „hořlavého“ řádění, bylo v Evropě usmrceno na 50 milionů žen.

Nucené přihlížení hromadným toledským popravám upálením se například na duši Rudolfa II., který byl v mládí jinak velice odvážným jinochem, podepsalo natolik, že za jeho vlády v Českém království vůbec nedocházelo k pálení živých lidských bytosti.

Keltská oslava máje, „Zářivého času“   

Slovanský výroční kalendář, sladěný s agrárním způsobem života, nebyl sice totožný s keltským Kolem roku, či dokonce se systémem slavení jistých mezníků v průběhu roku u antických, středomořských, baltických potažmo germánských národů, avšak některé sezónní rituály byly přece jenom velice podobné.

Kolo roku se u Keltů skládá z osmi svátků, které mají převážně keltský nebo germánský původ s počátky ve starověkých předkřesťanských festivalech těchto dvou kmenů. K osmi svátkům patří dva letní slunovraty, dvě rovnodennosti a čtyři "křížové oslavy", které se v kalendáři nalézají mezi slunovraty a rovnodennostmi. Jsou to Imbolc (2. února), Beltaine (1. května), Lughnasadh (1. srpna) a  Samhain (31. října). Rovnodennosti a slunovraty jsou založeny více na germánské tradici, zatímco čtyři „mezisvátky“ vychází spíš z gaelských ohňových festivalů Keltů. Nicméně jsou dnes obřady, které známe z Kola roku, často různorodou kombinací zvyků a praktik.     

Je důležité si uvědomit, že když hovoříme o starodávných praktikách a obzvláště o náboženských tradicích Keltů, víme o nich ve skutečnosti dost málo. Keltové po sobě prakticky nezanechali téměř žádné písemné informace, proto většina z toho, co známe, pochází ze zmínek jiných kultur, nezřídka nepřátelských Keltům.

Pokud se podíváme na Kolo roku, najdeme v něm dva již zmíněné důležité svátky, které rozděluje od sebe 6 měsíců, Samhain a Beltaine. Ten listopadový má původ v galštině a znamená v překladu „konec léta“. Název druhého značí „měsíc květů“, „začátek léta“, neboli jasnou polovinu roku. Keltové totiž dělili rok pouze na dvě roční období, zimu a léto, tmavý Gaimos a světlý Samos.

Beltaine představoval první den léta, což je jedna z mnoha věcí, které odlišují keltský kalendář od našeho dnešního gregoriánského kalendáře. U nás začíná léto 21. července o letním slunovratu.

Beltain, „Brána do léta“, byl kromě Samhainu, zasvěceného zejména mrtvým předkům, nejdůležitější a také nejoblíbenější svátek. Obřady prováděné v jeho průběhu zahrnovaly skákání přes plameny vysokých ohňů, často ve dvojicích. Velice podobný rituál se prováděl rovněž u příležitosti dalších sezónních oslav. První máj měl však jakési „milostné privilegium“, neboť ani jeden z ostatních svátků v Kole roku nebyl až do také míry orientován na lásku, snad vyjma letního slunovratu, kde ale šlo o trochu jinou podobu projevování náklonnosti opačnému pohlaví. Beltain byl tedy provázený akty lásky, tancem, zpěvem, procesími, volbou májové Královny a Krále a samozřejmě také dosti rozpustilou zábavou. Prvomájový večer byl časem sexuálního zasvěcování a milostných her.

Jelikož zimní období platilo za čas „mlčení zbraní“, kromě oslav lásky byl Beltaine oficiálnímu začátkem vojenských tažení. Jakoby se v tento den spojila velice známá milenecká antická dvojice, Venuše a Mars, nejenom keltská Bohyně lásky a luhů s rohatým Bohem lesů. U starších generací Keltů byl o Beltainu uctíván bůh Beli nebo jinak Belenus, „Zářivý“. Kompetence prastarého solárního božství a jeho léčitelské schopnosti později převzal římsko-keltský Apollon-Belenos. Možná se pro svou návaznost na začátek vojnových výprav spojoval Beltaine taktéž s keltskými ženami válečnicemi, které odpovídaly za výuku chlapců nejenom, co se týče umění boje, nýbrž i lásky. Od konce beltainového slavení až do listopadového Samhainu se pak keltští ozbrojenci zdržovali na „bojových stezkách“.         

V předvečer 1. máje se uhasínala a čistila všechna ohniště. Na druhý den byly domácí ohně znovu rozdělávány poleny z posvátných beltainových hranic. Ještě předtím však museli mezi vysokými vatrami projít jak obyvatelé keltského sídla, tak všechna domácí zvířata. Rituálně se tím očišťovali od neduhů a všeho negativního, co jim přinesla zima. Dobytek se poté prvně vyháněl na pastviny. Často se ohnivé hranice obcházeli ve směru pohybu slunce, což byla typická orientace keltských obřadů. V tom samém směru se za veselého zpěvu, hudby a kruhového tance oplétala barevnými pentlemi májka.  

Dívky a ženy vily květinové věnce, odívali se do červených anebo bílých šatů, obětovaly vílám a jejich Královně, praktikovali milostnou magii a také rituály plodnosti a hojnosti. Typickými květy a bylinkami pro Beltain byla růže, máta, lilie a hloh. Ten díky silné feromonové vůni svých květů představoval svět víl a skřítků, také však sexuální nevázanost a vášeň májových oslav. Keltové ho navíc spojovali s jakýmikoli obřady konanými pod širým nebem.   

Výraznou postavičkou beltainového večera byl ve Walesu Cadi Haf, který měl oblečený mužský svrchník, ženskou spodničku a červený obličej. Byla to postava muže a ženy v jednom, nazývaná též „Onona“. Symbolizovala jednotu nadpřirozeného světa. Cadi Haf a jeho průvod i skotačení mělo po chmurné zimě vnést do běžného života humor a smích.

V oblastech jižního Walesu předváděli účastníci májových oslav rituální únos Creiddylad, snoubenky Gwythyra ap Greidawla, bohem podsvětí a současně Králem víl v Avalonu, Gwyn ap Nuddem. Tato dramatická událost zmiňovaná v keltských bájích a též v starších verzích příběhů o králi Artušovi, velice připomíná řecký mýtus o Hádovi a Persefoně. 

V Cornwallu dodnes probíhají v den 1. máje bujaré oslavy. The Mayers, což je místní název pro májové zpěváky a tanečníky, prochází městem v pestrém průvodu. Nejdřív se hrají na milostná dostaveníčka, a pak obchází město ještě jednou. Po druhé vede průvod maškara strašidelné koňské hlavy s obrovským zahnutým zobákem. Na široké obruči pod hlavou je navlečena velikánská suknice, pod kterou rozverní muži strkají ženy „ulovené“ mezi přihlížejícími. Toto veselé skotačení má zabezpečit hojnost a štěstí.

V jiných oblastech Cornwallu následují mladí lidé a děti tzv. „hobby horse“ a tancují s ním na každé křižovatce, kterou průvod prochází. Jde o dva kluky, kteří se zakryjí pokrývkami a představují koně. Mládež v různých převlecích a maskách hraje na hudební nástroje a dělá velký rámus, aby odehnala zlé síly.  

Ke keltským bohyním prvního máje patřila Blodeuwedd. Její jméno značí „ta s květinovým obličejem“, protože byla dvěma keltskými mágy stvořena z kvítí. Je panenskou stránkou trojí Bohyně. Symbolizuje moudrost, lunární mystéria a iniciační rituály. Pomáhá rozvíjet se nejenom všemu na zahradě, nýbrž i růst dětem. Její jméno se v moderní době objevuje v díle amerického spisovatele Johna Steinbecka „Sladký čtvrtek“.

Irsko-keltské bohyni Anu, jedné z oslavovaných bohyní májových obřadů lásky, se přezdívá „něžná Anu“. Počítá se k mnoha keltským bohyním Velkým Matkám, taktéž však k Matkám bohů. Měla být bohyní plodnosti, pramenů a vody. Byla podobně jako Blodeuwedd jedním z aspektů trojné bohyně, Pannou, ačkoli k Beltainu se obvykle váže spíš stránka „čtverné Bohyně, Milenka. Anu byla nezřídka zpodobována jako labuť, a my víme, že i v jiných kulturách se vyskytuje mnoho příběhů, bájí a pohádek, kde je princezna, čili představitelka Panny, proměněna čarodějem v labuť. Její kněžky měly za jeden ze svých posvátných úkolů provázet na cestě do zásvětí umírající členy komunity. I když se v některých keltských oblastech považovala Anu spíš za Bohyni letního slunovratu, skrze její kompetence působí spíš jako patronka májové noci. V Mezopotámii uctívali rovněž božství se jménem Anu, patřící do nejstarší generace tamních bohů. Není to však bohyně, nýbrž bůh a s oslavou lásky neměl nic společného.

Za časnou formu bohyně Anu, Univerzální Matky, se považuje Danu, jejíž jméno prý vzniklo odvozením od řeky Dunaj, v jiných jazycích Donau. Jako bohyně studánek, pramenů, řek, prosperity, moudrosti, víl a magie patří neodmyslitelně ke keltským bohyním Beltainu. Někteří autoři ji však spojují spíš s letním slunovratem.

Druantia, „Královna druidů“, Matka keltského stromového „zvěrokruhu“, představuje kreativitu, vášeň, lásku, sex, plodnost, růst, stromy, lesy, ochranu a poznání. Dnem jejího uctívání byl právě Beltaine.   

Bohyní divočiny, která se vztahuje k Beltainu, byla u Keltů medvědí bohyně hojnosti a transformace Artio. Velice se podobá finské bohyni lesů, divé zvěře, lovu a her Mielikki, jejímiž symboly jsou medvěd, urostlé stromy hájů a lesní léčivé byliny.  

Branwen, irsko-keltská bohyně lásky a krásy, známá jako Venuše severních moří, není nepodobná slovanské Ladě, která je jednou ze slovanských májových bohyní.

Creiddylad, velško-keltská bohyně květů a lásky, bývá nazývána Májovou Královnou a jako taková je přirozeně úzce spojena s Beltainem.      

Slované, první svátek léta a ohňů

U některých západních, avšak i východních Slovanů byla obdobně jako u Keltů prahem mezi chladnou a sluneční dobou roku nikoli jarní rovnodennost, nýbrž až noc z 30. dubna na 1. května. Tehdy bohové a bohyně zimy nadobro odevzdávali své žezlo letním božstvím. Vlastně, abych byla přesná, kdysi svátek ohně a lásky nebyl stanoven na ten samý den každý rok. K jeho uctění docházelo vždy v tzv. křížové čtvrti, přesně napůl mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem. Proto byl, a u novopohanů stále je, tento festival jak oslavou rozkvetlého jara, tak i vítáním teplého léta. Některé slovanské kmeny říkali době kolem Beltainu „předletí“, které nepovažovali ani za část jara, avšak ani léta.  

Stejně jako o letním slunovratu, církví proměněném na svátek svatého Jana, se o kouzelné májové noci měly otevírat portály mezi naším světem a podsvětím, skryté poklady světélkovali zvláštním světlem, podle něhož je bylo možné najít i v nejhlubším hvozdu. Dobytek se poprvé vyháněl na pastvu, což byla důležitá součást obřadních rituálů i celého života pohanského, a později také křesťanského slovanského společenstva.   

Naši předci takřka o každém svátku v Kole roku důkladně uklízeli svá obydlí i hospodářské budovy. Případný odpad a nečistoty obřadně pálili ve velkých ohních čarovné májové noci. Ty samé vatry chránily lidská sídla před zlými sílami. Po dohoření vysokých hranic mladí muži počali stavět májku uprostřed vsi. Kmen nejvyššího stromu přinesli z nejbližšího lesa. V podobě májky pak zabezpečoval lidským sídlům ochranu, požehnání, plodivou sílu Zeleného muže, čili vládce vegetace.

Do zapomnění upadl zvyk zdobit černými stuhami strom před domem neoblíbené osoby, který slul jako „Strom hanby“.

Je nutno říct, že na rozdíl od doby křesťanské i současné, se kdysi u starých Slovanů úcta mrtvým projevovala několikrát do roka. To platilo též pro květnový svátek ohně, takže očista a obnova skrze oheň byla spojena rovněž s projevem vděčnosti svým předchůdcům.      

Ke květnovému svátku lásky se pojili různé bohyně, buďto dle jejich kompetencí anebo podle toho kterého slovanského kmene.

Jednou z májových slovanských bohyň byla Lela, sluneční, letní, prastará bohyně západních a jižních Slovanů. Uctívána byla jako Velká Lesní Matka. V mnohém vykazuje stejné rysy divoké ženské senzuality, nespoutanosti, svobody a neochoty se podřizovat mužům jako řecká Artemis anebo vlašská Muma Paduri, Velká Matka, Bohyně lesů a ochránkyně žen. Lela, bohyně hvozdů, pečovala o všechny lesní bytosti a o lidi, kteří v hájích hledali útočiště. Ženy ji často vzývaly jako svou ochránkyni. Některé zdroje jí považují za Ladinu dceru.

U dalších slovanských kmenů však ctili bohyni Mokoš anebo Živu, která se 1. máje probouzela ze zimního spánku. Jelikož to byl den jejího odpočinku po dlouhém období temnoty a chladu, bylo zapovězeno rušit ji, jakožto bohyni Země, orbou nebo jinou polní prací. Pro zemědělce tedy nastal o prvním májovém dnu čas bavení se, dovádění, vztyčování smrkových májek a jejich zdobení, tančení, opět stavění menších břízových májek před domy svých vyvolených, zpívání, škádlení a magických praktik jak ochrany, tak lásky.   

Lada, solární, nikoli lunární bohyně se slunečným medailonem na skvostné hrudi, je slovanskou bohyní lásky a krásy a Královnou květů. Slované ji vnímali jako personifikaci rozkvétající přírody, bujnosti a plodnosti. Přezdívali ji Velká Matka nebo Pramatka, navzdory tomu však byla zpodobována jako mladá žena. Se svou bílou pletí, modrýma očima, zlatými vlasy a výrazně rudými rty byla asi nekrásnější ze slovanských bohyň. V pohádkách se dodnes potkáme s odezvou Lady, například v jejích šlépějích rozkvétalo kvítí a ve vzduchu kolem ní se vznášela omamná vůně.

Církev prohlásila magickou májovou noc za svátek apoštolů Filipa a Jakuba menšího. I když v roce 1955 došlo k přesunu jejich svátku na 3. května, ještě stále se prvomájové noci říká filipojakubská. Původním datem jejich uctívání byl totiž skutečně 1. máj. Mělo to souvis nejenom s přenesením jejich ostatků, nýbrž také s posvěcením římské basiliky Dvanácti apoštolů 1. máje 570. Sv. Filip potíral „modloslužebnictví“ a modly pohanských předků nahrazoval křížem. Vyhnal do pouště ohnivého draka, což není daleko od jiných „ohňových“ zvyků vztahujících se k noci před prvním májovým dnem.

Na propojení 1. máje a filipojakubské noci ukazuje dávný zvyk věšet na dveře zelený věnec nebo větévky. Pohyblivý svátek, který se řídil úplňkem, měl podle autorů Nového zákona vzniknout kvůli záchraně Filipa a Jakuba před uvězněním. Nepřátelé šíření Kristova učení se rozhodli potají chytit a poté ukamenovat oba apoštoly. Na vchod domu, kde se budoucí svatá dvojice zdržovala, umístili jako znamení zelené chvojí. Andělé Páně však zastrčili stejné větévky do každých vrat ve městě a budoucí svatí šiřitelé Kristova slova tak získali čas na útěk.    

O oslavách máje bychom ještě mohli mluvit (a v mé knize to má samozřejmě další pokračování), resp. psát ještě dlouho, neboť rituálů, obřadů a zvyků s nimi spojených je skutečně velké množství. Věřím však, že i tento náhled bude pro vás inspirací a obohacením vašich poznatků o snad nejhezčím dnu roku.

Pokud vás zajímá slovanská ženská tradice, ženské kruhy, ženský sakrální a léčivý tanec, snad by vás mohl zaujímat kurz, který začíní na  podzim: www.angelcity.cz/products/fontana-mladi-staroslovanska-joga-pro-zeny/

Pokud si chcete ještě mnohem podrobněji přečíst o slavení rituálů v Kole roku (a nejenom těch), sáhněte po mojí knížce Velká kniha rituálů, která vyšla minulý rok.  

Judita Peschlová, lektorka ženských kruhů a rituálů, nestorka staroslovanské ženské praktiky v Čechách Fontány mládí (slovanská hormonální jóga), akreditovaná psychoterapeutka, profesionální průvodkyně, žurnalistka a spisovatelka,